Spontánnost

Je hlas svobody a naprosté přirozenosti. Je známkou toho, že vnímáte své tělo a následujete jeho impulsy. Tenhle biologický skafandr nebo-li váš pozemský avatar obsahuje nekonečnou moudrost. Když se s ním spojujete a nasloucháte mu stane se pro vás spolehlivým radarem. Pokud s ním nejste v absolutním spojení a dáváte přednost hlasu osobnosti – egu, stáváte se křečovití a bez šťávy. Spontánnost je naprosté uvolnění a důvěra. Jestliže jste hodně v hlavě nemůžete být spontánní. Jste v moci svého vlastního vypravěče, který neustále hodnotí vaše chování a to způsobuje stažení těla. V něm poté nemůže volně proudit energie a stáváte se pouze biologickým strojem. Vaše duše k vám nemůže promlouvat. Třeba podle chůze se dá rozpoznat zda je daný člověk uvolněný nebo vypadá jako chodící robot. Tanec je také bezvadný ukazatel toho zda je tanečník v intimním spojení s tělem. Já tanec vnímám jako oslavu své tělesnosti. Při něm můžu vnímat spojení duše a těla.

A tak se snažte naslouchat svému tělu každičký okamžik. Pokud se přihlásí ke slovu s nějakým pocitem nebo emocí, otevřete svou náruč a nechte vše volně proudit. Jestliže se v tu chvíli objeví ve vaší hlavě vypravěč, který to bude chtít cenzurovat nebo tomu odporovat pošlete ho do háje. Tělo je nositelem opravdové moudrosti, pamatujte, že k vám skrze něho promlouvá vaše duše.

Sebevědomí

Sebevědomí je složenina dvou slov. Sebe a Vědomí. Každý si je vědom existence a tudíž má nějaké sebeuvědomění. Jeho kvalita se poté může označovat jako sebevědomí. Mnoho lidí si však tento pojem mylně vysvětlují jako ukazatel suverénnosti a schopnosti uspět. Pletou si sebevědomí se sebedůvěrou. Jsou to však dva rozdílné jevy. Sebedůvěra je podle mého názoru více spojená s osobností, kdežto sebe – vědomí spíše vyjadřuje míru bdělosti. Pokud máte sebedůvěru znamená to, že jste uvěřili určitému obrazu o sobě, ale stejně tak pokud jí nemáte. Vždy je to vaše interpretace toho jak se vidíte. A to se vám potom zrcadlí ve vnějším světě. Řeknete si, když je to tak jednoduché proč ti co si věří méně nebo vůbec prostě nezmění vlastní obraz. Odpověď je prostá, jsou zakletí v programu, který živí svou pozorností i několik desítek let. Pokaždé když se dostanou do situace, která jim připomíná staré selhání, nechají se strhnout vnitřním komentářem ve své hlavě. Pokud by však začali být sebevědomí, tedy byli by si vědomi toho co se jim honí hlavou za slova, mohli by se svobodně rozhodnout jim nevěřit. V každém okamžiku svého života se rozhodujeme zas a znova. To, že si vybíráme stále stejné pohledy na sebe je pouze naše odpovědnost. Uvedu to na příkladu, někdo neocení mojí práci a protože se mi to občas stává a nevěřím si, proletí mi už po sté v hlavě myšlenka nestojíš za nic, jsi totálně neschopná a nepoužitelná. Když jsem dost pozorná, tedy vědomá si sama sebe mohu tyto myšlenky prostě odmítnout. Já přeci vím kdo jsem a jak kvalitně jsem tu práci odvedla. A to co si o ní myslí někdo jiný je pouze jeho věc. Nikdo zvenčí mě nikdy nemůže objektivně zhodnotit. Protože to je vždy jeho subjektivní názor. Chápu, že lidé jsou zvyklí odvozovat svou hodnotu z venku, ale tam pravdu o sobě nikdy nenajde.

Co poradit někomu kdo si o sobě myslí, že má malé sebevědomí? Buďte si vědomi sami sebe, dělejte vše jak nejlíp dovedete a kašlete na to co si o vás myslí nebo říkají jiní. Rozhodněte se změnit vlastní sebeobraz. Utvořte si o sobě takový názor jakým chcete být. A poté až se dostanete znovu do situace kdy vám něco zvenku bude zrcadlit váš (neúspěch) nevěřte těm neuctivým slovům o vás, které znějí ve vaší hlavě. Sebevědomě se rozhodněte věřit pouze tomu co vám prospívá.

Strach z odmítnutí

Pochop! Není tu nikdo, kdo by tě mohl odmítnout. Je tu všude jen láska a ta nikdy nikoho a nic neodmítá. Jediné odmítnutí, které existuje je v tvé hlavě – mysli. Ty sama se odmítáš. Je to starý rodový vzorec, který si se uvolila v této chvíli rozpustit.

Když miluješ hluboce a silně vyplouvají na povrch do vědomí strachy ukryté ve sklepě tvého podvědomí. Jsou staré jako sám čas a mají obrovskou sílu. Proto to tak nesmírně bolí a ty cítíš, že tě ta bolest možná zabije. Pochop, že to je pro tebe velikým darem. Dostáváš se k tomu co ti brání procítit svou vlastní přirozenost. Protože strach z odmítnutí není tvojí přirozeností. Je to klam, kterému jsi uvěřila. Je to pouhý obsah tvé mysli. Můžeš ho rozpustit, když pochopíš a procítíš jeho lživost. Ty jsi Láska bez podmínek a přestaň se konečně ponižovat tím, že by tě někdo mohl odmítnout. Je to blbost. Jsi dokonalá přenádherná hluboká a čistá bytost plná světla a lásky. A tak se postav do své síly a lásky, obejmi svůj strach z odmítnutí v podobě malého dítěte, které je tvou součástí. Vysvětli jí, že uvěřila lži. A tato dětská část  se spojí s vědomou částí tebe samé. Staneš se celistvější.

Odmítání je energie oddělenosti. Když cokoliv odmítám otáčím se od své přirozenosti. Dobrovolně vystupuji ze svého středu. Dávám sílu mrtvé věci, věci, která bez mé energie nemůže fungovat. Sama o sobě totiž neexistuje. Ani nemůže, protože je lží. Je to jen mrtvý konstrukt mysli. Když odmítání vědomě nedám energii (a to dělám tím, že tomu věřím) zmizí. Už nebude součástí mého systému, což se bude zrcadlit ve vnějším světě. Lidé mě už nebudou odmítat. Odmítání jednoduše zmizí z mého soukromého systému.

Mysl

Nedávno jsem slyšela od Marcelky z hor slova o tom, že buňky jsou naše mysl. Tenkrát mi to ještě úplně nedocvaklo, ale chvíli na to jsem četla knížku biologie víry. Tam se psalo o tom, že naše buňky jsou mocné bytosti, které nádherně spolupracují jako jeden celek. Když jim do toho nezasahujeme svým obsahem mysli, chovají se naprosto dokonale. Vlastně se tak chovají ještě dlouho po tom, i když je naše mysl přeplněná balastem temných myšlenek a negativních vzorců chování. Pokud tedy trpíte nějakou chronickou či jinak těžkou chorobou, nejste obětí svého osudu. Nemocná je pouze vaše mysl. To samé platí i o těžkých emocích a podrážděné psychice.

V podstatě jde o myšlenky plující vaší neklidnou myslí. Když, myslíte stále tímtéž způsobem, zhmotňuje se to do vašich buněk a ty ovlivňují tělo a to zas kompletně váš život. Mnoho lidí má představu, že myšlenky, které vnímají, jsou jejich. To je ovšem hluboký omyl. Ony pouze plují v prostoru kolektivního vědomí lidstva a napadají vás v souvislosti s vaším momentálním rozpoložením. V duchovních kruzích se v této souvislosti mluví o vibracích. A to jak myslíte, tak se i cítíte. A i když máte náladu pod psa, není to žádná tragedie. Stačí se na to podívat z výšky. Říct si ok, teď to je takhle, ale já na to jednoduše kašlu. Nehodlám tomu dávat energii. Pokud to nebudete odmítat a je vám to opravdu fuk, není to potlačování. Někdy je složité rozdíl mezi potlačením a odpoutáním rozpoznat. To co vám při tom může pomoci je pocit, který máte. Pokud potlačujete, vnímáte nepříjemný pocit v těle. Když je vám to skutečně jedno, uleví se vám.

Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se to naučila. V hlavě sérii myšlenek a v těle nepříjemné pocity, které se točili v kruhu a nedali mi pokoj. Až jednou jsem v sobě našla sílu a řekla dost, kašlu na to! Od té doby se to snažím velmi důsledně praktikovat. To co je v téhle záležitosti opravdu podstatné, je ona důslednost. Nenechat mysl rozjet a krotit jí hned jak se začne rozjíždět.

Tím, že si vezmete svou osobní sílu zpět, úplně vystoupíte z karmického kola. Což je vlastně stereotypní způsob myšlení, zaseknutý ve starých vzorcích chování. Bože je to tak prosté, že vás to totálně překvapí. Mysl vás stále bude tahat za nos a namlouvat vám, že je to blbost. Ale i tak se jednou vzbudíte a „blik“, to uvědomění tam bude. A váš život se dramaticky od základů změní. Nádherné překvápko.

Tohle prozření, ale neznamená, že máte vše vyřešeno. Vaše buňky ještě nějakou dobu budou vytvářet nepříjemné pocity, přestože vaše mysl bude celkem tichá. To jen dobíhá staré myšlení, jako volnoběh na kole. I když přestanete šlapat, kolo pořád jede. Nedáte li mu energii, brzy se zastaví.

Dříve jsem si myslela, že pocity, které přijdou, musím procítit, neutíkat před nimi. Dneska vím, že je to nesmysl. Tím si jen neustále hovím ve svém neštěstí. Prožívání je čistě ženská energie, v tuhle chvíli jsem však potřebovala čistě mužskou energii. Vnitřní sílu a neochvějnou důvěru v sebe. Prožívání je v procesu sebepoznání nesmírně důležité. To vás totiž naučí se přesunout z myšlení do přijímaní. Ale není to konečná stanice. Musíte pokračovat dál k vnitřní síle. Nepoddávat se trápení, ale podívat se na to s odstupem. V duchu si říct, vidím tě, vnímám, ale je čas jít dál. Nechávám tě za sebou, protože právě teď je mým záměrem žít jinak. Jednoduše to překročit a neotáčet se. Pokud pocit či emoci neodmítnete, je vám fuk, ztratí nad vámi svou moc. V tom rozhodnutí je nové teď, které už žijete z jiné úrovně reality. Proto není nutno si to od prožít, neboť to vás za cykluje ve stejném způsobu bytí. Teď je nový okamžik. Pokud se tak rozhodnete, začíná se psát nová kapitola vašeho života. A z nepříjemného pocitu či emoce se stává minulost. Prožíváním ji udržujete v přítomnosti. Proto je tak důležité propojení mužské a ženské energie. Jedno bez druhého totiž není možné.

Protože jsme žili dlouhá léta v patriarchátu, bylo důležité navýšit a probudit zdravé ženské energie, neboť ona měla ostrouhat hrany naší tvrdé mysli. Aby po té mohla nastoupit znovuzrozená mocná síla nového mužství. Jako když se Fénix zrodí z popela.

Tohle pro mě bylo velmi mocné prozření, o které jsem se s vámi chtěla podělit.

Přeji všem lásku v srdci a jasnou mysl.

Silné energie a rovnováha

Rovnováha je kvalita, která vás v této náročné době udrží v dobré kondici. Je zcela přirozené, že se cítíte jako na houpačce. V jednu chvíli jste šťastní a plní blaženosti a během pár minut se ocitáte na dně a v depresi. Vnímáte starou bolest a opět vás ovládají zatuhlé vzorce chování. Tento obrovský výkyv nálad je díky energiím proudícím na Zemi. Duchovní transformace probíhá ve spirále, takže je možné, že opět řešíte něco, co jste si mysleli, že máte vyřešené. Tohle je však jen hlubší vrstva téhož. Nyní jste k ní konečně dozráli. Vaše vyšší moudrost vám posílá přesně to, na co máte. Vím, že to jsou věci, které víte, ale někdy je dobré si to opětovně připomenout. Pokud žijete vnitřní temnotu a bolest, jste od tohoto vědění odpojeni.

Pochopila jsem, že rovnováha je přesný směr kam by mělo směrovat naše bytí. Polarita je běžnou součástí našich životů. Dělíme věci na dobré a zlé. Máme vztahy s lidmi, kteří jsou nám více či méně milý. A tak je to v pořádku. Tohle není třeba násilně měnit, protože bychom šli proti vlastní přirozenosti. To co, ale udělat můžeme, je změna vnímání sebe sama. Začít přijímat všechny aspekty reality bez vnitřního komentáře. Totálně přijímat každičkou část sebe sama. Neexistuje totiž žádná správná vlastnost, nebo realita. To jak to je nebo bylo je přesně tak jak to má nebo mělo být. Není žádné správně. Realita je prostě realita, bez komentáře. Připomínkovat jí, přináší emoce, které způsobují utrpení a bolest. Názor na cokoliv je snaha měnit to co je tady a teď. Neznamená to však pasivitu. Změna přichází vždy z přítomnosti a děje se sama. Vy konáte na základě popudu momentální situace. Děje se vaším prostřednictvím, ale probíhá bez přemýšlení. A tak je to i v souladu s Vyšším celkem.

Nejlepším lékem v této zrychlené době je prostě a jednoduše být. Cítit. Prožívat. Naslouchat synchronicitě. Opravdová blaženost tkví v tichu. A to znamená nekomentovat realitu. Nehodnotit to co je. Je to naprostá akceptace. Když to dokážete vše co bylo rozdělené se pro vás začne spojovat. Pořád bude existovat dualita, ale vy se na ní budete dívat z nadhledu.

Ve starém světě se vše rozbilo na mnoho částí, které se teď zpátky spojují do jednoho celku. Kdo se chce dostat do vyšších frekvencí, by měl sjednotit (přijmout) všechny části Duše. Každá odtržená část jeho samého ho bude věznit v dualitě. Ve světě utrpení a bolesti. A nebojte se, že proces sjednocení nebude mít konce. Bude. Dokázali to jiní, tak proč ne vy? S každým přijetím odmítané části se přibližujete své pravé podstatě.

Když mi je nejhůř pomáhá mi děkovat stavu v jakém jsem. To mě přivádí k sobě a vděčnost mi otvírá srdce. Najednou mi dojde, že se mi neděje žádná křivda, ale je to obrovská milost. Odchází vše co neslouží mě ani Celku.

Emoce

Strach z emocí, je obava být si vědom sebe sama bez příkras. Je to ochrana před vlastní autenticitou. V podstatě se jedná o strach z vlastní přirozenosti. Takový člověk byl přinucen si v určitém okamžiku života nasadit masku přijatelnosti, ale nevšiml si, že mu přirostla k vlastní kůži. Není schopen ji sundat. Po mnoha letech předstírání už nevnímá, že tu hru hraje i sám před sebou. Mylně se domnívá, že maska je on sám. Bojí se toho, že pokud ji sundá, tak zemře.

Celá společnost je protkaná obavami z emocí. Už v rodině jsme se učili, že některé emoce dávat najevo se nevyplácí. A tak se naučíme je potlačovat. Někdo více, někdo méně. Neznám nikoho, komu by se podobná věc nestala.

I já jsem byla nucena a to velmi důrazně své emoce potlačovat. V dospělosti jsem si jich vůbec nebyla vědoma. Později, když jsem se emoce naučila vnímat, bála se jich jako čert kříže. Většinu času jsem se snažila před nimi utíkat. Došlo to tak daleko, že jsem řadu let žila v neuvěřitelném napětí. Abych se tohoto obrovského tlaku zbavila, užívala jsem spoustu legálních i nelegálních drog. Takhle jsem žila řadu let, dokud mé Duši došla trpělivost a dokopala mě ke změně.

Musím se vám přiznat, že to bylo velmi těžké období. Neustále jsem byla v odporu a příšerně se bála. Byl to takový ten panický strach. Dokázala jsem se emocím i přesto bránit až do úplného vyčerpání. Jednoho dne jsem to vzdala a řekla si: „Co nejhoršího se mi může stát, než to, že zemřu?“ A i smrt je lepší než momentální stav. A tak jsem se tomu strachu jednoduše odevzdala.

Nakonec jsem nezemřela. Jen jsem si vyzkoušela, že když se uvolním a zůstanu v emoci plně přítomná, tak se rozplyne. Abych byla úplně přesná, tak se nejprve intenzita potlačované emoce zvýší na své maximum, ale když před ní neutečete, promění se v pocit blaženosti. Pocítíte nesmírnou úlevu. A z toho je patrné, že strach je jen hrozivě vyhlížející iluze, na kterou když se podíváte tak zmizí.

Co je vlastně zdravé projevování emocí? Nechat je volně proudit v těle, ale nestávat se jimi. V klidu se na ně dívat. Emoce jsou chemické látky ve formě hormonů, které v těle vyvolávají příslušné vjemy. Pokud se s nimi neztotožníme, projdou tělem a beze škod v organizmu zase odejdou. Absolutně bez následků.

Dříve jsem si myslela, že pokud emoci potlačím, prostě zmizí. Ale dnes vím, že se usadí v některé části mého těla, kde se následně promění ve fyzický blok. Tato nevybitá energie v těle poté způsobuje neplechu. Potlačené emoce ve formě tělesných bloků způsobují bolesti a celkově životní nepohodu. Po mnoha letech potlačování se projeví ve formě chronických bolestí a vážných onemocněních. Je důležité pochopit, že každý takový blok, je zhuštěný chuchvalec energie, který brání životní síle v toku. Čím více této blahodárné síly máme, tím lépe se cítíme. Naučme se tedy emoce nepotlačovat. Protože veškerá energie zůstává v těle a čeká na vybití. Například nemoc, nebo i úraz je takový způsob uvolnění.

Deprese je dalším důsledkem tohoto vlivu. Lidé trpící depresí jsou totálně odtrženi od svých pocitů a v podstatě jsou mrtví. Tito lidé fungují jako stroje a žijí jako temné stíny. Z vlastní zkušenosti vím, že na depresi je nejlepší přijetí svého života takového jaký je. Mě nejvíc pomohlo přijmout tu beznaděj a bolest, co trýznila mé nitro. Přijala jsem svou realitu a pochopila, že jiná teď prostě nebude. Dokonce jsem šla tak daleko, že jsem se snažila přijmout i to, že to tak bude už navždy. Toto uvědomění vám zachrání život. Pokud to skutečně dokážete a přijmete nepřijatelné, vše se změní. Ale ne dříve. Zapomeňte na svůj příběh. Přestaňte brát věci osobně. Představte si sebe jako němého svědka, který vše vidí a vnímá, ale zároveň ví, že to je jen role kterou hraje. Vy jste osobnost, kterou si pro tuto inkarnaci vybrala vaše Duše. Ale jste i skutečné Božství – němý svědek. Osobnost si myslí, že němý svědek neexistuje. Ve své nadutosti je přesvědčena, že žádné Božství není. Myslí si, že je ostrovem sama pro sebe. Je přesvědčena, že je od všeho oddělena. A to je také důvodem veškerého lidského utrpení. Položme si však otázku: „Kdo nebo co si tuto osobnost a její oddělenost uvědomuje???? Chápete ten paradox. Existovala by nějaká osobnost bez tichého svědka?

A tak vítejme své emoce jako snahu naší Duše nás upozornit, kde ještě nejsme v rovnováze.

S láskou soucitné srdce

Láska

Co je to láska? Tuto otázku si lidé pokládali již od nepaměti. A já bych řekla, že láska je stav čirého Bytí. Nedá se zřetelně popsat ani matematicky vyjádřit. Láska přesahuje racionalitu a mysl jí nedokáže obsáhnout. Láska jako podstatné jméno je absolutně bez významu. Pokud bychom jí chtěli trochu přiblížit je vhodnějším vyjádřením sloveso. Láska je plynutí, má blíž k činnosti a nikdy není statická. Je jako přítomnost. Pro mysl naprosto nepochopitelný jev. Láska i přítomnost jsou neuchopitelné a nelze je definovat. Obojí můžete pouze žít. A když prožíváte, jste ve stavu bez mysli. Vaše hlava není přítomná. Existujete, žijete, jste. Vnímáte své tělo a necháváte lásku sebou volně proudit. Proto psát o lásce je dost troufalé a i přesto toho bylo na toto téma napsáno mnoho. Láska je neuchopitelná, fascinující a hluboká. Vášnivě přitahuje a sní o ní každá bytost na této překrásné planetě. Láska je nejvyšší meta, ke které směřuje každý z nás.

Když jsem byla mladší, toužila jsem se láskou naplnit až po okraj. Potíž byla v tom, že jsem nevěděla jak ji získat. Od druhých přicházela jen v případě, že jsem si jí nějak zasloužila. Nikdy v tom však nebylo žádné pravidlo. Jednou jsem lásku dostala, ale jindy ne, přestože se jednalo o stejný typ zkušenosti. Nedávalo mi to smysl. Myslela jsem si, že lásku mohu obdržet pouze prostřednictvím druhých osob. Tohle je však mylná a dost rozšířená představa o lásce. Je to takový kolektivní mýtus. Láska je totiž energie. Buď jste jí otevření, nebo se před ní uzavíráte. Není závislá na chování druhých. Milujete a to i bez ohledu na to jestli dostáváte lásku nazpět.

Celý život jsem toužila po naplněné partnerské lásce. Čekala jsem na to, až potkám ten jediný perfektní protějšek jen pro mě. Nikdo takový, ale dlouhá léta nepřicházel. Byla jsem z toho velmi nešťastná. Jednoho dne ke mně proto promluvilo mé Vyšší Já a řeklo:

Touha po druhém je útěkem od sebe sama. Druhého, ale nedohoníš, protože tu není nikdo, kdo by druhého mohl chytit. Když, ztratíš sebe, když před sebou utečeš, nezmůžeš nic. Ty prostě nejsi. Tvoje srdce se ztratilo v nekonečné nicotě. Tělo bez srdce, tělo bez Duše honí přízraky, protože sám je přízrak. Ten koho honíš tě nevidí. Jsi jen iluze, prázdná touha. Když toužíš dostávat z nedostatku, nedostaneš nic. Láska je o sdílení. Měla bys mít co nabídnout. Ty ale běžíš, srdce máš prázdné a žadoníš o naplnění. Kdo ale nic nemá, nemůže ani nic dostat. Proto neutíkej! Zastav se a čekej! Až budeš naplněná, můžeš svou lásku sdílet. Poté budeš připravená a věř mi, že to poznáš. Z ničeho uděláš zase jenom nic. To je zákon logiky. Vešla jsi na cestu a ta cesta je ještě dlouhá. A ty sotva jsi na ní vkročila, si bláhově myslíš, že jsi u konce. Tvrdohlavě dupeš nožičkou a vynucuješ si něco, k čemu ještě nedozrála ta pravá chvíle. Kdo jsi, že chceš ovládat vesmír. Neutíkej má nejdražší. Já jsem stále s tebou, nesnaž se mě vyměnit za pár ubohých chvil intimity s cizími těly. Já jsem nekonečná čistá láska bez podmínek. Zahalím tě, zahřeji tě, ochráním tě. Naše tiché schůzky jsou pro mě obrovské potěšení. Setrvej v tichosti a já ti dám vše, po čem tvé srdce sní. Tvé touhy jsou i mé. Tvé sny jsou tlukotem našeho srdce, které bije v rytmu nesmírné radosti. Tvá Duše je oceánem nekonečné lásky. A i když si myslíš, že neumíš plavat, skoč bez váhání a splyň v nekonečnosti svého Bytí. Věř mi, já jsem zrcadlem tvé Duše. Já a ty jsme jedno. Tak neutíkej! Zastav se a počkej na mě.

Od té doby uplynulo již deset let. A dneska vím, že k tomu, abych cítila lásku, se stačí rozhodnout. Zavolat přání ke svému Vyššímu Já, že chcete otevřít srdce lásce. Většina lidí má srdce uzavřené vlivem zklamání a traumat. A tak nebuďte překvapení, že poté co vyšlete prosbu, dojde k velikému čištění. Buďte stateční, stojí to za to. Otevřené srdce vás pošle do kouzelného světa plného lásky a harmonie.

S láskou soucitné srdce 

Důvěra a otevřené srdce

Pochopila jsem, že když skutečně uvěřím, že to zvládnu, tak se to stane skutečností. Je to prosté. Záleží pouze na mém vědomém rozhodnutí. A nic na světě mě v tom nemůže zviklat. Několikrát v životě jsem měla okamžiky, kdy bylo mé srdce otevřené a plné lásky. Bohužel to nebyl trvalý stav a srdce se mi zas přivřelo. Dlouho jsem si lámala hlavu proč to tak je, než jsem pochopila, že žít s otevřeným srdcem je rozhodnutí. Je to neustálý vědomý proces. Každý den, každou minutu se rozhodujete, že chcete žít v lásce. Když se o srdce nebudete starat, tedy nestanete se láskou, tak se zase zavře. O to se postarají negativní přesvědčení a lstivý ego našeptávač. Zaseknete se v mysli a intenzita lásky začne klesat. A je to proto, že zapomínáte dávat lásku sobě i druhým. Moje pozornost byla v mysli místo v srdci a tím jsem se dobrovolně odklonila od lásky. A když nejste v lásce, žijete strach. A strach lásku nezná. Je to v podstatě opak lásky. Takže rovnice je jednoduchá, buď jste v lásce, nebo ve strachu. A je jedno za co se strach převleče. Jestli je to vztek, nervozita nebo deprese. Pokaždé když jste v negativní emoci, jednáte nevědomě. Pokud, ale těmto emocím věnujete vědomou pozornost, tak zmizí. Ale stane se to pouze, pouze v případě, že k tomu přidáte naprosté přijetí dané situace. Pokud dokážete být k emoci pozorní, ale jste při tom v odporu – odtlačujete emoci od sebe a tím bráníte jejímu prožití. A pokud jí neprožijete, ona nezmizí. Nemůže. Emoce je energie a vy jí svým odporem spoutáte a držíte ve svém energetickém poli. Někdo toto pole nazývá emoční tělo. Vzdáním se odporu uvolníte sevření – energie se konečně může projevit a navždy vás opustit. Tohle je láska. Milovat pouze příjemnosti života není láska. To je přirozenost. Opravdu milovat potřebuje to, kde láska chybí. To je pravé mistrovství. Staňte se architektem lásky. Postavte nádherný chrám ve svém srdci a milujte vše, co vstoupí do vašeho životního prostoru. Co se objeví ve vašem životě, k vám patří. Je to zrcadlovým odrazem určité části vás samých. To co se vám líbí, jsou vaše části, které jste přijali. To co se vám nelíbí, jsou části nepřijaté. No, a když je přijmete úplně všechny, dostanete se do harmonie. Už nežijete v dualitě. Ve vašem světě už neexistuje dobro ani zlo. Pokud ustane hodnocení, zmizí i dualita. Ničemu nebudete dávat znaménko plus nebo mínus. Dostanete se do rovnováhy. Pořád uvidíte protiklady, ale vy zůstanete uprostřed. Většina lidí si myslí, že Boha miluje a přijímá. Ale dokud existuje v jeho životě něco, co odsuzuje nebo nepřijímá, odmítá tím Boha. Opravdové Božství je Existence sama. Je to váš Život. Proto dnes chápu, co to znamená děkovat za životní lekce. Každý konflikt mi jen ukazuje, ty části, které je třeba přijmout. 

Důvěra je hnacím motorem na cestě poznání sebe sama.  A to znamená, že řeknete ano své Duši. Já vám ze srdce přeji šťastnou cestu.

S láskou soucitné srdce

Programy

Duše si před zrozením vybrala určité programy, díky kterým se bude učit. Věřila totiž, že se přes ně dokáže dostat k pochopení a začne tak žít vědomý život, jako sama přítomnost ve své přirozenosti.

Ono se snadno řekne překročit programy, ale jak to udělat prakticky? Zkuste to třeba následovně. Jako první věc je důležité uvěřit v existenci těchto programů a opravdu niterně chtít propustit svou minulost.  Toužit to všechno nechat za sebou a začít nový život.

Poté se pokuste sepsat nejpalčivější problémy svého života, které se s železnou pravidelností stále opakují. Mě hodně pomohlo se podívat do svého osobního horoskopu na postavení planety Saturn. Záleží v jaké znamení a domě se nachází. Vše je volně dostupné na internetu. Tyto informace, však nejsou nutné, i tak, každý z nás moc dobře ví, kde ho tlačí bota. No, a pokud, už znáte své programy, je to snadné. Přestanete prostě všem těm hloupým přesvědčením o sobě věřit. Je to jen program. Není to skutečnost. Pravda je to, čemu uvěříte. Takže se prostě rozhodnete tomuto hloupému programu nevěřit. Už ho dál nebudete živit vlastní energií. A když to dokážete, program sám o sobě postupně odumře. Jsme Božské bytosti plné lásky a světla, jediné co nám brání, to uvidět jsou nepravdivé vzorce myšlení. Na primární úrovni je pouze láska. Za maskami těchto programů je absolutní přijetí a láska bez podmínek. A věřte mi, že každý člověk touto schopností vládne. Záleží pouze na míře jeho uvědomění. Jednoduše řečeno, díky sebereflexi prohlédnout vlastní programy. Čím více takových programů má člověk „zmáknutých“, tím jedná vědoměji.

Pokusím se vám to přiblížit na vlastním příkladu. Jedním z mých programů bylo nedostatečné sebepřijetí a přijímání druhých. Je to celkem pochopitelné, protože jsem byla nechtěné dítě a svou rodinou jsem  přijatá nebyla. Nikdo mi tak neukázal jak se přijímat ve své přirozenosti. Tím pádem jsem ani já nedokázala přijímat druhé. Stále jsem sebe i druhé hodnotila a dost často i kritizovala. To vedlo k veliké bolesti a nedorozuměním. Když jsem se rozhodla s tím něco udělat, pracovala jsem nejdříve na tom, abych se nekritizovala a nehodnotila své chování. Byl to laskavý přístup, který mi dělal moc dobře. Postupem času kritiky ubývalo a já se k sobě i druhým  začala chovat mnohem tolerantněji. Jasně, že se to nestalo přes noc, ale když na to půjdete trpělivě krok za krokem, úspěch se určitě dostaví. Přesto to stále nebylo bezpodmínečné přijetí. Říkala jsem si, čím to asi bude, kde to pořád drhne? A náhle mi to došlo. Já sama se nepřijímám ve své přirozenosti. Tím, že odsuzuji sebe sama, tím odsuzuji i Božství v sobě. Většina z nás ví, že uvnitř sebe máme Božskou jiskru, potíž je v tom, že tomu pouze věříme. Nemáme to jako prožitek, je to pouze na intelektuální úrovni. To co nám skutečně může pomoci je přijmout a prožít své Božství. A to v první řadě znamená otevřít své srdce a nechat celou svou bytost prosvětlit láskou. Jsem přesvědčená o tom, že to nejdůležitější v celém vesmíru je Láska.

Prosme Božství uvnitř sebe, aby otevřelo naše srdce. Žijme v přítomnosti a přijímejme s pokorou vše, co přijde. Možná se pak dočkáme a ustálíme svou pozornost ve svém středu, kde prožijeme stav blaženosti a harmonie.

S láskou soucitné srdce

Stěžování

Stěžování a věčné brblání nad vlastním osudem je oblíbená aktivita většinové populace. Je to, ale dost jednostranný způsob komunikace. Pokud mluvíte dokola o tom jak se vám nedaří a co strašného se vám stalo, tak tím druhým nakládáte na záda vlastní břemena. Teď nemluvím o sdílení, to je něco jiného. Když s druhými sdílíte, tak jim dáváte něco, co je potěší nebo poslouží.

Každý se rád někdy podělí o svou energii. Ale není dobré to dělat s lidmi, kteří jsou jako bezedné studny. Snadno je poznáte, po rozhovoru s nimi se cítíte skleslí a bez života. Když lidé mluví jen proto, aby si ulevili, je to určitý druh sobectví. V dnešní době je to takové nepsané pravidlo. Já si postěžuji tobě a ty zas mě. Tento způsob, však doopravdy nikomu neprospívá. Jen nás nechává se točit, ve stále se opakujících vzorcích chování. Když se s tím pokusíte vypořádat sami, možná si pak položíte otázku, proč se mi to pořád děje? No, a když si položíte otázku, určitě k vám dorazí i odpověď. Protože přesně na tuhle chvíli čekala vaše Duše.

Lidé si často neuvědomují, že tam kam směřují pozornost, to roste. Zcela neuvědoměle melou stále dokola o svých problémech a tím je živý vlastní energií. Touží se z toho vymanit, ale o problémech  neustále přemýšlí. Tím se uzavírají do začarovaného kruhu potíží. Když jejich utrpení dostoupí vrcholu, tak to konečně vzdají. A to je přesně ten okamžik, kdy většinou dojde k vyřešení problému. Myslím si, že není nutné se při tom tak trápit. Prostě se přestaňme zaměřovat na to co je špatně. Přijměme to jako fakt. Beztak to stěžováním nevyřešíme. Jen tím otravujeme sebe i ostatní. 

Když mě něco v životě štvalo, tak jsem se to snažila změnit. Pokud to nešlo, zkusila jsem se s tím prostě smířit. Přijmout to. Došlo mi, že když se proti tomu budu bouřit, jen se vyčerpám. Znám spoustu lidí, kteří si opakovaně stěžují, ale nepokusí se na věci cokoli změnit. Jako malé děti dupou nožičkou a chtějí to mít po jejich. Nezlobte se na mě, ale tohle je dávno zastaralý způsob chování. Dnes by měl každý převzít odpovědnost za svůj život. Nikdo není zodpovědný za vaší spokojenost a štěstí. A pokud to žijete, tak těmto lidem svými touhami dáváte dobrovolně i vaší osobní moc. Pochlapte se a vezměte si svou sílu a moc zpět. Staňte se neomezeným vládcem svého života.

Pokud vás tedy v životě něco trápí nebo štve. první věcí je změna a věřte mi, to je ta snadnější část. Druhá věc je přijetí. Tady to začíná být těžší. Uvedu to na příkladu. Jste bez partnera. Cítíte se kvůli tomu mizerně. Situaci, ale můžete změnit jen těžko. Pokud nepotkáte člověka se kterým je vám souzeno být. Máte tedy opět na vybranou. Buď se budete trápit a vztekat na osud, nebo se s tím smíříte a naučíte se cítit dobře i bez partnera. A v životě to bývá tak, že když tohle uděláte, spřízněná duše vám najednou vstoupí do života. Nepřijetím skutečnosti se však jen točíte v kruhu frustrace a vzteku. Další věcí, kterou nemůžete změnit je úmrtí někoho blízkého. A tam je smíření ještě důležitější. Dlouhotrvajícím smutkem a bolestí, svazujete duši milovaného temnou energií vlastnění. Zkuste si položit otázku, komu můj smutek a bolest slouží? Je tohle láska, nebo sobectví? Co by se stalo, kdybych na milovanou osobu vzpomínal-a s vděčností a láskou, bez bolesti z jeho/její ztráty?

Jestli jsem se v životě něco naučila, tak to bylo právě to, že přijímání života jaký je, přináší vnitřní mír. Lidstvo se musí vyvíjet. Je čas dospět. Přestaňme se chovat jako rozmazlené děti, přijímejme svůj život s pokorou a otevřeným srdcem plným lásky.

S láskou soucitné srdce