Pomluvy a kritika

Jarda Dušek kdysi řekl: Pokud mluvíte o druhých, tak tím spoutáváte jejich svobodu. Myslím si, že to je svatá pravda. Hodnotit druhé je hloupost, když absolutně nemáme představu, čím si ten člověk v životě prošel. A i kdybychom to věděli, cítění a prožívání každého je zcela individuální záležitost, která záleží na citlivosti konkrétní bytosti.

Je to velmi zajímavá myšlenka, spoutávat slovy a myšlenkami druhé osoby. Když se nad tím, ale zamyslím hlouběji, dochází mi, že toho člověka posuzováním a pomluvami skutečně spoutáváme. A děláme to na energetické a mentální úrovni. To, že u toho člověk fyzicky není, neznamená, že to energeticky necítí. V tu chvíli mu vlastně odčerpáváme energii.

Pokud druhé hodnotíme nebo o nich negativně smýšlíme, stavíme se vůči nim do nadřízené pozice a zůstáváme tak v dualitě. Sami se dobrovolně vychylujeme z rovnováhy a odkláníme od lásky. Protože láska se nepovyšuje ani neponižuje, vždy zůstává ve středu vaší bytosti.

Pomluva je vlastně kritika druhých a kdo tohle dělá, považuje sám sebe za hodného kritiky. Vždy totiž kritizujeme to, co nám na sobě nejvíce vadí nebo vadilo. A v mnoha případech to děláme zcela nevědomě. Jsou to nepřijaté vlastnosti, které se tímto neustále hlásí k integraci přijetím. Super je, že když tohle víme, můžeme se na to zaměřit. Opakovaně si budeme vybavovat v mysli situace, ve kterých bude tato vlastnost vystupovat. Můžeme sledovat a prodýchávat svoje pocity a emoce. A pokud nás ta záležitost konečně nechá v klidu, máme vyhráno. Můžu vás ujistit, že pokud se znovu s touto vlastností setkáte u druhých, nebude to ve vás vyvolávat žádné emoce. Pravděpodobně si toho ani nevšimnete. Vše co zpracujete u sebe, už nemusíte projektovat na druhé. Z vlastní zkušenosti vím, že pokud chcete žít spokojeně a v lásce tak vám nakonec nic jiného nezbývá. Jestliže však chcete žít jako oběť bez vlastní síly, klidně to házejte na ty druhé. Je to vaše volba a svobodné rozhodnutí. Já, ale pevně věřím, že pokud čtete tyto řádky, jste připravení to uvidět. 

Často jsem přemýšlela, proč se tak vnitřně drásáme a neustále se za něco kritizujeme a došlo mi, že je to starý vzorec chování, který vznikl v našem dětství. Tam někde vzniklo přesvědčení, že to jací jsme není v pořádku. Dneska se snažíme vrátit ke své přirozenosti a postupně odkládáme stará přesvědčení.

Nedávno jsem pochopila, že se nemusíme měnit, že to jací jsme právě teď, je naprosto v pořádku. Byla to revoluční a fantastická myšlenka.  Když se totiž přijmeme a začneme se milovat právě teď, takoví jací jsme, ne takový jací bychom mohli být, dojde ke změně samo. Kde je láska, není kritika ani odsudek. Změna poté nepřichází od vaší osobnosti, vy sami se tou změnou stanete.

S láskou soucitné srdce

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *